Jarní rovnodennost na Pražském Hradě
Letos byla rovnodennost opět už 20. března. V 17.15. Rozhodla jsem se, že si udělám radost, vyslyším volání a zajedu si do Prahy. Ráda trávím rovnodennost a potažmo své narozeniny na Hradě u Víta. Narodila jsem se a vyrůstala docela nedaleko odtamtud, což je další z důvodů, proč je to mi to místo tak blízké. Časem se přidaly další důvody..
Původně jsem chtěla jít na Hrad až na čas rovnodennosti, tedy na 5.hodinu, po návštěvě u rodičů. Přijela jsem do Prahy před polednem a intuice mě ale vedla na Hrad rovnou z nádraží. Dala jsem si to procházkou mezi davy vesměs tmavovlasyých turistů. Na Hrad jsem vystoupala po starých zámeckých schodech, u východní brány jsem se nechala zrentgenovat na výbušniny a střelné zbraně (prošla jsem - i s krystaly :-D ) a u Víta jsem byla kolem půl jedné. Svítilo rovnodennostní slunce a na jižním schodišti před Zlatou bránou bylo nádherně.
Vstup do Víta je žel podmíněn vstupenkou do pamětihodností areálu Hradu, která je nastavená na cizince a stojí mnoho set korun. Jediný jiný možný vstup do prostor katedrály naší země je, že kontrolorovi lístků u turniketů povíte, že se jdete pomodlit. Pustí vás, ale vykáže vás do boční kaple a pokud je kyselý, tak si skzr ostrahu pohlídá, že tam jste při modlení zašitá a necouráte svojí národní katedrálou jen tak zbůhdarma bez placení.. Tento byl naštěstí sladký, nikoliv kyselý. Dokonce si na mě asi i vzpomněl, neb říkal kolegyni "Pusťe tady paní, ta je tady už jako doma." :-).
Tak jsem měla možnost projít si katedrálou a pobýt chvíli v jejím středu se svými cestovními krystaly a s vyššími já a krystaly svých sester, které nemohly být přítomné fyzicky.
Slunce svítlio skrze jižní vitráže a překrásně pastelově světelně grošovalao kamenné stěny. Můj obyčejný foťáček v mobilu zachytil jen zlomeček té nádhery...
Při odchodu jsem se ptala, kdy se katedrála zavírá a sdělili mi, že kolem půl čtvrté. Poděkovala jsem si, že jsem poslechla intuici a nenechala celou návštěvu Hradu až na čas podvečerní rovnodennosti. Nebyla bych mohla zajít dovnitř katedrály a napojit sebe a kameny na místa uvnitř katedrály, především na její střed a také na energie Svatováclavské kaple, což se pak v podvečer ukázalo jako důležité.
Po návštěvě u rodičů jsem se z Dejvic prošla zpět na Hrad, Tentokrát už na čas rovnodennosti. Už se blíží i ta úsměvná rovina.. ;-).
Byla jsem na hlavním nádvoří chilku před pátou hodinou a chtěla jsem tam být až do bodu rovnodennosti. Tedy alespoň do čtvrt. Jelikož katedrála byla dávno zavřená, našla jsem si místo, které jsem tentokrát cítila nejlépe. Místo pod oknem Svatováclavské kaple. Abych byla co neblíž, vyšplhala jsem se na vyvýšený soklík cca 60 cm nad úrověň nádvoří, kterým je celá jižní strana katedrály obestavěná.
Postavila jsem se pod okno, rozpustila pozornost na myšlenky a naladila se na bytí. Dva ze svých čtyř krystalů jsem dala pod sebe na zem, aby byly v kontaktu s kamenou masou katedrály i se mnou. Jelikož nosím sukně až na zem, hezky se pod ní schovaly. Další dva jsem měla v rukou, schované pod rukávy. Na vlnách bytí a držení rovnováhy rovnodennosti pro sebe i zemi jsem měla oči občas zavřené, občas otevřené, abych nebudila zas až tak velké podivy kolemjdoucích. Všimla jsem si při té příležitosti dvojice ozbrojených vojáků v maskáčích, kteří v hlídce obcházeli nádvoří a bylo jasné, že jejich pozornost věru poutám. Našli si místo, ze kterého mě mohli z povzdálí bedlivě sledovat.
Nenechala jsem se jimi rušit v práci, nicméně jsem i já občas oko otevřela a zkontrolovala zas já je. Po několika minutách se pomalu ale zcela přímo vydali ke mně, křížíce proud turistů. Postavili se pod sokl a optali se, zda jsem v pořádku. A zda nemají někoho zavolat. Ujistila jsem je s úsměvem, že jsem zcela v pořádku a poděkovala jsem za optání. Nejistě odkráčeli zpět na místo odkud mne pozorovali a pokračovali v hlídce mé osoby. Já se věnovala dál bytí, energiím místa i sebe a děním na neviditelných úrovních. Zvon odbil čtvrt, tedy i moment středoevroprské rovnodennosti. Obhlédla jsem zaječím pohledem situaci i na úrovních viditelných.
Hle, čím dál více zmatení Zemanovi
strážci pořádku se rozhoupali k druhé intervenci. Již krokem svižnějším
znovu protli proud plynutí turistů kolem katedrály a znovu se postavili
přede mne pod soklík. Opět se optali, zda jsem opravdu v pořádku, že
přece není normální stát si tak dlouho se zavřenýma očima u zdi
katedrály. To už v tónu probleskovalo i lehké pobouření. Řekla jsme jim,
že je to normální, když medituji. Nato chtěli hned vědět, co to mám na
zemi pod sebou. Krystaly toitž asi zas probleskovaly i z pod mé dlouhé
sukně :-D.
Když se na toto ptali, laskavý tón již lehce haproval.. S úsměvem jsem
jim pověděla, že to jsou krystaly a lehce jsem o pár centimetrů pozvedla
sukni. Nakonec se mě velice naléhavě opakovaně tázali, jestli opravdu
nemají někoho zavolat... Znovu jsem je ujišťovala, že ne.
Odešli. Asi ještě zmatenější.
Mě pak později mrzelo, když jsme se k té události vrátila ve vzpomínkách, že jsem se jich nezeptala, komu že by měli zavolat.. Do Bohnic? Zajímavé je, že se mě na to ještě ptali. Asi ale lépe, než aby hned volali bez optání.. ;-) A ještě zajímavější by bylo bývalo je přizvat k mediataci se mnou... No, třeba příště...
Když jsem doma manželovi vyprávěla tu část, kdy se ptali na krystaly pode mnou, tak jen komentoval: "It´s not Glastonbury!" :-) .
Jaké povyražení navíc může způsobit světelná práce více stranám, že :-) ?
A pitoreskní se mi jeví to, že když se někdo chová očividně atypicky (ne-normálně), tak přitáhne pozornost těch, kteří mají bděle hlídat před teroristy a záměrnými narušiteli bezpečí. Jakoby někdo s takovým záměrem neměl naopak úmysl působit zcela "normálně" a co nejméně nápadně....