Když do katedrály svítí světlo spodem, Černá Madona v Le Puy

S Černou Madonou mám jistý velmi osobní vztah. A než se dostanu ke katedrále, do které se vstupujete temnou bránou a uvnitř které světlo svítí od spodu, tak vám povím něco málo o Černé Madoně.

Dlouho jsme se seznamovaly. Tedy pro mě to byl mnoholetý proces seznamování, který stále trvá. Ona mě zná moc dobře. Ale vzhledem k mému lidskému vědomí to muselo jít krok po kroku. Kousek po kousku. Polibek po polibku. Aha úsměv za aha úsměvem. A stále je pro mě plná překvapení a proměn.

Černá Madona je možná jeden ze známých, ale nejhůře uchopitelných a nejméně chápaných aspektů Bohyně. Pro křesťany je obecně zcela záhadou a nijak nezapadá do jejich podání křesťanství. Někteří církevní představitelé se s ní vypořádávají i tak, že tvrdí, že obrazy či sochy Černé Madony jsou černé proto, že zčernaly stářím. Bez legrace! Naštěstí ne všichni. Jsou i tací, kteří se snaží mít mysl otevřenější.

Budu o ní psát více i později. Teď povím, že tendence vnímat její Temnotu v tom obávaném významu slova Temnota je velice zavádějící. Černota Černé Madony je zdaleka jiná Čerň, než ta, která symbolizuje jen zánik. Stejně tak její Temnota nemá nic společného s obávanou temnotou "temňáků" a bytostí, které z našeho pohledu brzdí vývoj ke "Světlu Osvícení". Ani není bohyní zániku.

Temnota Černé Madony je na jedné straně v tom nejširším obsahu princip Vesmírné Dělohy, ze které se rodí veškeré stvoření. A do kterého se navrací. Zároveň se dá říci, že je to nekonečné Nevědomí s potenciálem všech možností Vědomí a Existence. Na straně druhé to je aspekt Božské Velké Matky, který s vámi dokáže zcela osobitě a s humorem komunikovat. A vše mezi tím.

Je to tak mocná síla ženského aspektu tvoření, uctívána po mnohá tisíciletí, že nemohla jen tak zmizet z povědomí lidí s příchodem církevní verze křesťanství, které bylo prosté jakéhokoli rovnocenného ženského principu. Tak Moudří pro nás zachovali její esenci v době přísně dogmatického křesťanství právě v podobě Černých Madon. Aby Bohyně mohla promlouvat k těm, kdo chtějí slyšet, cítit. Aby její aspekt měl i svůj tajný "příbytek" v křesťanském duchovnu.

I ona vrhá světlo. Černé světlo. Světlo, jehož sametová čerň ztlumí veškerý výkřik, laskavě setře do bezvýznamnosti chaos otázek a odpovědí, pohltí bolest a strach a spojí minulost a budoucnost v nekonečný přítomný okamžik naplněný nekonečnem možností. Ocitáte se v bezpečí milující náruče Té, která je Matkou všemu. A začne vám s úsměvem šeptat přesně to, co právě potřebujete vědět nebo cítit.

Raně středověcí stavitelé katedrál byli mistři symbolismu a vědění kódovali do kamene. Do celé stavby, jek detailem tak celkem. Vytvářeli takové víceúrovňové knihovny. Každému tolik, kolik sám právě pobere. To asi mnozí víte, že katedrálám se říkalo mluvící kameny. A možná jste si i spojili to, že náš Petr Parléř se tak ve skutečnosti dokonce jmenuje. Mluvící kámen. Petr - kámen, skála. Parler - mluvit, mluvič (fr.). (Dodnes nevím, zda to jméno byla vesmírná hříčka, nebo záměr v rodině cechu stavitelů katedrál, kloním se ke druhému..)

Mám jednu oblíbenou katedrálu v jižní Francii, která je městě, jež celé stojí na pradávném silovém místě nesoucím v sobě harmonicky obě polarity. Mužský i ženský posvátný princip zakódovaný a ukotvený v tom místě. Je to Le Puy-en-Velay. Jak už to bývá, objevila jsem to město "náhodou". Od té doby jsme se tam už dvakrát vrátila a pokaždé jsem dostala nové dary, prožitky, poznání, objevy.

Katedrála v Le Puy-en-Velay stojí na oblém návrší uprostřed města. Dříve to býval posvátný pahorek Druidů, na kterém byl do hladka opracovaný a vyleštěný obrovský kus černého kamenného monolitu. Posvátný kámen. Ten je dodnes zachovaný uvnitř katedrály. Tato obrovská katedrála z doby, kdy se románský sloh přeléval do gotiky, nemá na svém hlavním oltáři žádného ukřižovaného Ježíše. Je tam jedna jediná socha. Černá Madona. Po levé straně oltáře leží ten černý druidský monolit. Celá obrovská katedrála patří Černé Madoně a jejím energiím.

Když zmiňuji kódování ve stavbách katedrál, tak tato má jedno nádherné poselství. Když do katedrály chce vejít, musíte vyjít do kopce středověkou ulicí, která se změní v široké a dlouhé schodiště, po kterém stoupáte výš a výš a blížíte se ke vchodu, který se nad vámi otevírá jako obrovská černá brána.

Chcete-li vstoupit a setkat se s posvátnem uvnitř svatostánku, musíte projít  temnou branou. Vstupujete do posvátného prostoru Bohyně. Do jejího lůna. Když vejdete do té zdánlivě temné brány, stoupáte po schodech dál. Dokud se neobjevíte uprostřed katedrály, do niž jste vešli SPODEM.

Než si vaše oči přivyknou relativnímu přítmí v hlavní lodi a vy se otočíte za sebe a podíváte se dolů, odkud jste přišli, uvidíte opačnou scénu. Světlo proudící do katedrály přichází zdola! Já v tom mimo jiné vidím nádhernou symboliku poukázání na to, že "světlo" poznání nemusí přicházet vždy z nebe, shora.

Teprve při své druhé návštěvě po dvou letech jsem zjistila, že socha Černé madony na hlavním oltáři není původní raně středověká Černá Madona, ale duplikát. Pochopila jsem tedy, proč mne uchvacovala pouze skutečnost, že předmětem uctívání na nejhlavnějším místě katedrály je Černá Madona, ale z ní samé jsem necítila žádné vyzařování. Původní socha totiž byla na jiném místě v katedrále.

Objevila jsem ji ve veliké postranní kapli. Těžko je slovy popsat, jaká energie naplňovala celý prostor. Všeobjímající vědoucí a milující náruč Bohyně. Božské ženské posvátno. To nelze popsat, to lze jen prožít.

Napsat můžu ještě to, že směr, kterým jsou tato kaple a její oltář orientované, vede k nedaleké strmě se tyčící vyvřelinové skále, na níž stojí ještě starší kostel sv. Michala. I nezasvěcený by si uvědomil jasně falický tvar této skály a silně mužské energie toho místa. Ale o tom v dalším článku.

V boční kapli s původní sochou Černé madony z Le Puy-en-Velay jsem měla jedno z obrovsky silných a velmi osobních setkání s Velkou Matkou Isis, s Černou Madonu. Děkuji za ně!

Zde si můžete přečíst něco víc o mně a zde o nejbližším pobytu na posvátném místě, který pořádám toto jaro v Glastonbury.  Francii také chystám, ale až v 2019.